Tavianská sovětská socialistická republika (Tavianská SSR, TSSR; cyrilice: Тавиянска Совѥтска Социалистичиска Република, Тавиянска ССР, ТССР; romanizováno: Тavijanska Sovjetska Socialističiska Republika, Тavijanska SSR, TSSR), lépe známá pouze jako Taviana, je ostrovní stát v Baltském moři, rozprostírající se na několika ostrovech Novistranského souostroví. Od roku 1946 je jednou z konstitučních republik Sovětského svazu (SSSR).

Tavianská SSR zahrnuje téměř celé Novistranské souostroví; 25 vulkanických ostrovů umístěných 96 námořních mil severozápadně od Klaipėdy, Litevské SSR, a 59 námořních mil jižně od nejjižnějšího cípu největšího švédského ostrova, Gotland. Novistranské souostroví se rozkládá na ploše přibližně 655 km². Větší, východní ostrov se jmenuje Bukvac (cyrilice: Буквац) po bájném slovanském stvoření, které se v noci skrývá kolem jezer kvůli četným jezerům které se na ostrově nachází. Běžně se mu říká „velký ostrov“. Menší, západní ostrov se jmenuje Leš (cyrilice: Леш) podle slovanského ducha, který v noci střeží lesy kvůli četným velkým lesům které se na ostrově nacháyí. Běžně se mu říká „malý ostrov“.

Terén Novistranského souostroví je hornatý. Nachází se zde také dvě sopky; Perun (cyrilice: Перун), pojmenovaný po nejvyšším bohu panteonu ve slovanské mytologii, a Veles (cyrilice: Велес), pojmenovaný po slovanském bohu země, vod, dobytka a podsvětí . Klima je mírné a vlhké, s průměrnou maximální denní teplotou 12 °C. Na jihu jsou zimní měsíce mírné a deštivé, s teplotami zřídka klesajícími pod -2 ° C. Zimy na severu jsou chladné, s hustým sněžením a teplotami klesajícími až k -20 °C. Letní měsíce jsou teplé, s teplotami v rozmezí 15 - 20 °C.

Tavianská sovětská socialistická republika Тавиянска Совѥтска Социалистичиска Република (Taviansky) Тavijanska Sovjetska Socialističiska Republika
1946–do součas.
Motto: Пролетариат всех крайов, сѥднитѥ ся (Taviansky) “Proletariat vsech krajov, sjednitje sja!” (přepis) “Proletáři všech zemí, spojte se!”
1) Poloha Tavianské SSR (červená) v Sovětském svazu (žlutá)
Status: Nezávislá socialistická republika (1944-1946) Svazová republika (1946-do součas.)
Hlavní město: Sabina
Oficiální jazyky: Tavianština
Náboženství: Státní ateismus (de facto) Ruští pravoslavní Římští katolíci Spojené protestanti Judaismus
Vláda: Unitární marxisticko-leninská jednostranná sovětská socialistická republika První tajemník Stanislav Boyko (1946-1964) Anke König (1964-1972) Viktor Kovalev (1972 - present) Předseda Ilya Borisov (1946 - 1972) Gerd Rapp (1972 - 1984) George Petros al-Misiri (1984-do součas.)
Zákonodárství : Nejvyšší sovět (1946-do součas.)
Počet obyvatel: 150,000 (sčítání lidu 1979)
Měna: Sovětský rubl (руб)
Volací kód: +7 03/04/05/06

Počet obyvatel Tavianské SSR je přibližně 150,000 lidí; 25,000 z nichž žije v hlavním a největším městě, Sabině (cyrilice: Сабина), které leží na jižním pobřeží jezera Umag (cyrilice: Умаг) na větším ostrově Bukvac. Jediné mezinárodní letiště v republice, Dubovo (cyrilice: Дубово), se nachází severovýchodně od Sabiny. Druhé největší město s 20,000 obyvateli, Ljpestok (cyrilice: Лѥпесток, německy: Blütenblatt), se nachází v severní oblasti ostrova Bukvac. Největší město na menším ostrově Leš, a také finanční hlavní město republiky je Branibor (cyrilice: Бранибор, německy: Brandenburg).

Dle výsledku posledního sčítání lidu Sovětského svazu které proběhlo v roce 1979, 65 % obyvatel Tavianské SSR jsou Slované pocházející z kmene Rustavi a 25 % jsou Němci. Menšiny, včetně Židů, Romů, Poláků, Rusů a Litevců, tvoří zbývajících 10 % obyvatelstva.

Na základě dekretu Nejvyššího sovětu Tavianské SSR, vydaného v roce 1987, je oficiálním jazykem Tavianské SSR tavianský jayzk (taviánština) (cyrilice: Тавиянски язик, romanizováno: Tavijanski jazik). Je to východoslovanský jazyk psaný cyrilicí a používá se poboku ruštiny a němčiny, kterými se také běžně mluví, ale které nejsou oficiálně uznávány. Mezi staršími generacemi se také běžně mluví litevsky a polsky. Až do 2. světové války se v jižních oblastech běžně mluvilo také hebrejsky a jidišem.

Ačkoli je Tavianská SSR oficiálně ateistickým státem, velká část populace se hlásí k pravoslavnému křesťanství. Mezi další hlavní náboženské skupiny patří římští katolíci a sjednocení protestanti. Judaismus byl také široce praktikován až do 2. světové války.

Hlavním zdrojem příjmů republiky je vývoz zemního plynu, rybolov, zpracování potravin a těžký průmysl, jako je stavba lodí z oceli vyrobené z místní železné rudy. Z vojenského hlediska Tavianská SSR zaujímá důležitou strategickou polohu v Baltském moři díky své blízkosti k velkým městům členských států NATO a jejich spojenců, jako je Stockholm, Oslo, Kodaň a významný západoněmecký přístav Hamburk. Jaderně schopný 1007. těžký bombardovací letecký pluk je v Tavianské SSR umístěn od roku 1978. Od jejího přijetí do SSSR v roce 1946, je Tasianská SSR součástí PribVO – Baltského vojenského okruhu (rusky: ПрибВО - Прибалтийский военный округ).

Předpokládá se, že jméno Taviana je odvozeno od kmene Rustavi, který se na souostroví usadil v 9. století.

Lidské pozůstatky objevené na několika místech na ostrovech pocházející z doby 5000 let př. n. l. dokazují, že souostroví bylo osídleno lidmi přinejmenším od doby neolitu. Ačkoli neexistují žádné písemné důkazy, byly objeveny artefakty patřící Gótům (severogermánskému kmeni obývajícímu sousední ostrov Gotland), což naznačuje, že ostrovy mohly být (alespoň do určité míry) jimi také obydleny. Mystické ostrovy v Baltském moři jsou také zmíněny v ugrofinském folklóru, možná se jedná o Novistranské souostroví. Na mnoha místech byly také objeveny lidské pozůstatky a artefakty patřící pobaltským pruským kmenům spolu s poměrně velkým množstvím stříbrných arabských dirhamových mincí, což naznačuje, že obyvatelé ostrovů pravděpodobně obchodovali s Gótami nebo ruskými obchodníky, kteří zase obchodovali s Abbásovským chalífátem.

V 9. století se na souostroví usadil slovanský kmen jménem Rustavi, který ho pojmenoval Novistrana („nová země“) (cyrilice: Новистрана). Místní obyvatelé byli postupně pokřtěni a sjednoceni se Slovany pod staro východní slovanskou řečí. Ačkoli jím stále mluvilo několik elit, starý pruský jazyk na ostrovech do 13. století vymřel. Sbírka místní historie a folklóru byla zaznamenána v knize s názvem „Kroniky Novistrany“, kterou v 9. století napsal cestovatel, filozof, pedagog a teolog Slavomír Popov.

Až do 11. století byly ostrovy často napadány Vikingy. Vikingové dokonce založili stálou osadu na západním pobřeží ostrova Leš, ale nakonec byli vyhnáni králem Lvem, který nechal v roce 1070 na místě osady postavit pevnost, ze které se eventuelně stalo město dnes známé jako Bilgrad Na Moru. Z pevnosti se však dodnes zachovali pouze kusy hradby.

V roce 1240 se norský král Haakon IV pokusil dobýt království tehdy již známé jako království Rustavie, ale o rok později byl vytlačen v závěrečné bitvě, která se odehrála na polích Starého Boru (cyrilice: Стари Бор).

Během období moru v Evropě mezi lety 1348 - 1351 zažilo království Rustavie velký příliv Židů prchajících z německých zemí, kde je obviňovali z otravy studní. Židy přivítal král Rudolf I., což vedlo ke zvýšení obchodu a prosperity v království.

V roce 1407 byla králem Rudolfem zničena invazní armáda německých rytířů, a v roce 1408 byla s velmistrem Řádu německých rytířů podepsána mírová smlouva.

Kroniky Taviany, Národní muzeum, Sabina

Následující dvě století, známé jako Velká rustavská renesance, byla klidná a prosperující a zaznamenala velký příliv německých obchodníků, kteří se v království usadili v a žili poklidně po boku místních obyvatel až do Velké desetileté války, která se odehrála v letech 1715 - 1725. To byla éra, ve které bylo království Rustavie opakovaně napadáno Pruskem. Poslední bitva se odehrála na polích kolem dnešního Soliboru, kde i přes převahu 3 ku 1 byli Prusové poraženi králem Soliborem díky jeho odborné znalosti terénu, kterou dokázal využít ve svůj prospěch. Král Solibor se posléze stal známým jako Velký Spasitel Rustavie (cyrilice: Велики спасител Руставии).

Nicméně, i když válku vyhrálo, království bylo vážně oslabeno dlouhým konfliktem. Po smrti krále Solibora na zápal plic v roce 1742 napsal jeho jediný přeživší syn Wilhelm Kateřině I., císařovně Ruské říše, aby vyjednal anexi, protože byl přesvědčen, že se Prusové zanedlouho znovu pokusí o invazi. Království bylo o dva roky později připojeno k ruskému impériu a přejmenováno na Novistranskou gubernii (cyrilice: Новистранска губерния). Nová pevnost a nakonec hlavní město bylo postaveno na severu ostrova Bukvac a pojmenováno Ekatěrinburg na počest ruské císařovny. V tomto období došlo k velké migraci Rusů do chudších severních oblastí nové gubernie.

Protest dělníků v loděnici, Branibor, 1905

Rychlá industrializace v 18. století s sebou přinesla socialistické hnutí do Novistranské gubernie. Socialistické hnutí obviňovalo kapitalismus z bídy proletariátu – nové společenské třídy, která pracovala za často otřesných podmínek v nově vybudovaných továrnách. V roce 1905 byla v přístavním městě Branibor založena Dělnická strana Taviany (cyrilice: Партия Рабочих Тавияни, romanizováno: Partija Rabočich Tavijani) a v témže roce zorganizovala svou první stávku v tamních loděnicích. Hnutí bylo úřady potlačováno a členové byli často nuceni uprchnout do odlehlých severních částí gubernie aby unikli pronásledování a uvěznění.

V roce 1917 došlo v Ruském impériu k říjnové revoluci, která vyvrcholila bolševickým zřízením Ruské sovětské republiky na území bývalého Ruského impéria. Novistranská gubernie komunismus odmítla a 7. listopadu 1917 vyhlásila nezávislost na nově založené republice jako Tavianské království (cyrilice: Тавиянске Кралѥвство, romanizováno: Tavijanske Kraljevstvo). Hlavní město bylo přesunuto z Ekatěrinburgu do Sabiny, která byla před anexí sídlem krále Solibora. Město se také nachází dále ve vnitrozemí a je obklopeno horami, které by fungovaly jako přirozená obrana v případě bolševické invaze. Frederick z Romanova, bývalý generální guvernér, byl korunován králem Frederickem I. a vládl království až do roku 1944.

Druhá světová válka byla velmi temnou kapitolou v Tavianské historii. Tavianské království bylo obsazeno Německem v roce 1940 a zřízeno jako loutkový stát, který trval až do osvobození Rudou armádou v roce 1944.

V průběhu valky byla židovská a romská diaspora systematicky deportována do koncentračních táborů v Polsku, zatímco komunisté byli nuceni pracovat v továrnách na náhradní díly pro lodě a letadla.

Během války se na ostrovech bojovalo jen zřídka, protože je hlavně využívala pouze 1. polní divize Luftwaffe, která byla zformována v polovině roku 1942 v Königsbergu ve východním Prusku z přebytečné pozemní posádky Luftwaffe. Divize byla určena k obsluze letadel poskytujících podporu Kriegsmarine, jejímž úkolem bylo chránit lodní cesty v Baltském moři, po kterých byla dovážena, pro německý válečný průmysl, životně důležitá železná ruda ze Švédska. Většina 1. polní divize Luftwaffe byla později sloučena se Skupinou armád Sever jako součást 18. armády a umíštěna poblíž Novgorodu v Rusku. Divize byla rozpuštěna v roce 1944. Kriegsmarine také používala ostrovy jako základnu pro doplňování paliva a servis svých plavidel.

Vlajka Tavianské lidové republiky (1944 - 1946)

Taviana byla osvobozena v roce 1944 3. běloruským frontem Rudé armády během baltské strategické ofenzívy pod velením maršála Aleksandra Michajloviče Vasilevského. Král Frederick byl obviněn ze spolupráce s nacisty, sesazen a poslán do Gulagu spolu s dalšími členy vlády, kde posléze zahynuli.

Dělnická strana Taviany byla legitimizována, sjednocena s ostatními socialistickými hnutími v zemi a přejmenována na Komunistickou stranu Taviany (KST) (cyrilice: Комунистическа Партия Тавияни, КПТ, romanizováno: Komunističeska Partija Tavijani, KPT). Z budovy bývalé burzy v Braniboru se stalo sídlo KST a ideologie strany byla harmonizována s ideologií Komunistické strany Sovětského svazu (KPSS). Téhož roku byla vyhlášena Tavisnaská lidová republika (TLR). TLR byla přijata do SSSR v roce 1946 a přejmenovala se na Tavianou sovětskou socialistickou republikou (TSSR). Poté nastalo období sovětizace pod zesíleným dohledem KPSS. Následovalo znárodnění veškerého majetku, továren a podniků. Začala také kolektivizace farem, která donutila farmáře vstoupit do kolchozů (JZD) nebo být vyhoštěnými na Sibiř. Tím byli občané zbaveni veškerého majetku kromě osobních věcí. Následovala industrializace a urbanizace, aby se nově vzniklá Tavianská SSR začlenila do ekonomického systému Sovětského svazu.