Počátky Bilgradu na Moru (cyrilice: Билград на Мору, německy: Burg auf See) lze vysledovat až do 11. století, kdy byly ostrovy vystaveny častým nájezdům Vikingů. Protože všechny ostatní části západního pobřeží ostrova Leš byly již dobře chráněny opevněnými městy nebo byly nepřístupné kvůli strmým břehům, byly ploché pláně a mírné písečné pláže obklopující dnešní Bilgrad Na Moru ideálním místem pro vylodění. Vikingové přepadali obchodníky cestující mezi přístavními městy Černovar a Štangrad a obcač se dokonce vydali i dále do vnitrozemí. Vikingské zbraně a artefakty byly objeveny až u dnešního Nového Dvora.

Problém se stal natolik závážným, že Vikingové dokonce na pláži založili osadu. Po četných bitvách byli nakonec Vikingové na konci 11. století vyhnáni vojskem krále Lva, díky čemuž se stal známým také jako král „Lionhart“. Král Lev nechal v roce 1070 na místě postavit kamennou pevnost, aby zabránil dalším nájezdům Vikingů. Pevnost byla časem modernizována, ale byla zničena při požáru v roce 1240 po neúspěšném pokusu norského krále Haakona IV dobýt ostrovy. Dodnes se zachovaly pouze části zdí.

Oblast kolem pevnosti byla následně osídlena místními rolníky a město se stalo známým jako Bilgrad Na Moru, což v překladu znamená „byl hrad u moře“.

Během industrializace v 18. století město prošlo gentrifikací a expanzí díky bohatým obchodníkům ze střední třídy, kteří se zde rozhodli usadit, aby unikli špíně a hluku Braniboru.

Původ názvu města není znám, poprvé se objevil v knize Kroniky Novistrany, kterou napsal cestovatel, filozof, pedagog a teolog Slavomír Popov v 9. století. Na základě archeologických vykopávek bylo město osídleno lidmi již od doby neolitu. Historicky bylo město významným obchodním místem, poněvadž v této oblasti byly objeveny artefakty patřící Gótům, což naznačuje, že město bylo přístavem používaným k obchodu se sousedním ostrovem Gotland a možná i ruskými obchodníky potože zde byli nalezeny i různé artefakty z Abbásovského chalífátu.

Město trpělo častými nájezdy Vikingů až do konce 11. století.

Během období moru v Evropě mezi lety 1348 - 1351 zažilo království Rustavie (dnešní Tavianská SSR) velký příliv Židů prchajících z německých zemí. Většina Židů se usadila na jihu ostrova Bukvac, a na západním pobřeží ostrova Leš, především v Černovaru (cyrilice: Черновар). Židé se během následujících dvou století (známých jako Velká rustavovská renesance) stali zdrojem velké prosperity a proměnili Černovar v hlavní přístav mezi dnešní Tavianskou SSR a německými zeměmi. Imigrace Židů do Černovaru se postupně zvyšovala a v roce 1890 byla ve městě postavena Velká synagoga na místě starší, mnohem menší synagogy za cenu 160,000 stříbrných rublů. Velká synagoga (cyrilice: Велика синагога, jidiš: די גרויסע שול, romanizováno: di grojse šul) se stala 3. největší v Evropě. Během druhé světové války byl přístav rozšířen aby byl schopen příjmat mnohem větší plavidla Kriegsmarine, která přístav využívala k doplňování paliva a oprav.

Do konce 2. světové války se Velká synagoga, jako zázrakem zachovala nedotčena. Posléze byla znárodněna komunistickou vládou a přeměněna na muzeum.

Před Velkou synagogou na Vítězném náměstí byla v roce 1948 vztyčena bronzová socha maršála Alexandra Michajloviče Vasilevského, velitele 3. běloruského frontu Rudé armády, který osvobodil Tavianu během baltské strategické ofenzívy.

Studená válka začala nabírat na síle, a sovětské letectvo začalo považovat za nezbytné, aby bylo schopno co nejrychleji zasáhnout velká města v západní Evropě jadernými bombardéry. Protože Tavianská SSR je nejzápadnější region Sovětského svazu ležící jen několik set kilometrů od velkých měst členských států NATO a jejich spojenců, jako jsou Stockholm, Oslo, Kodaň a významný západoněmecký přístav Hamburk; bylo rozhodnuto o tom, že vznikne nový 1007. těžký bombardovací letecký pluk který bude přidán ke 106. těžké bombardovací letecké divizi a bude umístěn v Tavianské SSR.

K tomu účelu bylo v roce 1978 vybudováno nové vojenské letiště na rovinách, západně od jezera Slepac (cyrilice: Слѥpac), spolu s prefabrikovaným městem na základě úspěšného modelu Mitrovice, ve kterém byli ubytováni piloti, důstojníci a pomocný personál. Město je kompletní s hotelem pro navštěvující velitele, luxusním nákupním centrem, školou, nemocnicí a hasičskými a policejními stanicemi. Městem prochází dálnice, která umožňuje snadný přístup k letecké základně, lodním přístavům a ostrovu Bukvac. Město bylo pojmenováno Krasnoznamensk (cyrilice: Краснознаменск) na počest Hlavního kontrolního střediska zkušebních a kosmických systémů, které nedávno získalo Řád rudého praporu práce (rusky: Орден Трудового Красного Знамени СССР; romanizováno: Orden Trudovogo Krasnogo Znameni SSSR).

Kryvoe (cyrilice: Кривое, německy: Krummstadt) ležící pouhých 100 metrů nad hladinou moře na náhorní plošině Baška Luka (cyrilice: Башка Лука) bylo významným obchodním centrem zemědělství již od doby neolitu díky mírnému klimatu, okolním rovinám a nedalekému jezeru Bled (cyrilice: Блед), díky čemuž je ideální pro lidské obydlí a zemědělství.

Kryvoe bylo poprvé zmíněno v knize Kroniky Novistrany, kterou napsal průzkumník, filozof, pedagog a teolog Slavomir Popov v 9. století. Popov popsal město jako „baštu přetékající mlékem a medem, obklopenou bujnými stromy nesoucími ovoce všeho druhu“. Ve městě byly četné hostince, tržnice, četné farmy s dobytkem a pivovar.

Archeologické výkopy provedené během stavby obchodu v roce 1974 odkryly lidské pozůstatky a artefakty pocházející z doby 10000 let př. n. l.; potvrzující, že Kryvoe bylo skutečně osídleno lidmi přinejmenším od doby neolitu.

Ve 13. století byla vytvořena farnost Kryove, která zahrnovala Kryvoe a okolní vesnice. V roce 1720 získalo Kryvoe od krále Solibora statut královského města. Král Solibor také nechal postavit hrad Bled, jehož zříceniny se dodnes tyčí nad městem. Na hradě byla umístěna posádka královských vojsk. V současné době vojenské dědictví v Kryvoe pokračuje 101. mechanizovaným pěším plukem, který je umíštěn v kasárnách nedaleko města.

Během industrializace v 18. století byla místním obchodníkem Abrahamem Arazimem postavena cihelna, která zůstala v provozu až do vypuknutí 2. světové války. Továrna byla přeměněna na sklad poté, co ve městě zřídila velitelství 1. polní divize Luftwaffe. Kryvoe osobně navštívil Oberst Gustav Wilke.

Továrna byla po 2. světové válce znárodněna komunistickou vládou a výroba cihel byla obnovena.

2. světová válka způsobila v Sovětském svazu rozsáhlé zničení měst. Kromě toho, rychlá industrializace způsobila to, že se do měst začalo stěhovat velké množství lidí z venkova. Ve spojení s růstem obyvatelstva v důsledku pokroku v medicíně, masové výrobě a zemědělství nastalo přelidnění a velká bytová krize.

Koncem 50. let se komunistická strana rozhodla vyřešit bytovou krizi expanzí a výstavbou nových měst pomocí nízkonákladových budov postavených z masově vyráběných, prefabrikovaných betonových panelků (známých jako „paneláky“ v Tavianské SSR). To mělo také světu ukázat, jak komunismus může rychle zlepšit kvalitu života občanů.

Tavianská SSR byla vybrána jako testovací místo. Poblíž městečka Štangrad, bylo vybráno místo kde bude postaveno vzorové prefabrikované město s názvem Mitrovice (cyrilice: Митровице) pro ubytování pracovníků z nedalekého přístavu. Cílem bylo rychle vybudovat město s veškerou potřebnou infrastrukturou, jako je nemocnice, škola, obchodní centrum, parky atd., Město mělo být plně vytápěno odpadní teplou vodou z malé uhelné elektrárny v severní části města. Uhlí mělo být do teplárny dopravováno po železnici. Stavba byla zahájena v roce 1954 a dokončena v roce 1956. Ukázalo se, že zkouška byla úspěšná a čtvrťě jako Mitrovice byla přistavěna k existujícím městům v celém Sovětském svazu a jeho satelitních státech. Tyto nové přírůstky ke stávajícím městům se nazývali „mikrorajonami“.